Historie výroby zápalek v Sušici

Zápalky – předmět denní potřeby, zprvu vzácný, postupně více a více všední, v poslední době zřídka používaný.

Sušice, město nad Otavou, byla uznána veřejností, jako „kolébka“ českého sirkařství.

Výrobu zápalek v Sušici započal truhlář Vojtěch Scheinost, který se od roku 1826 učil ve Vídni truhlářem a po vyučení přijal zaměstnání u lékárníka Röhmera, aby mu vyráběl sirkařský „drát“ (dřívko zápalek), který potřeboval na výrobu zápalek ve své továrně. Tam se seznámil s Marií Urbancovou, pomocnici v domácnosti u Röhmera a s jejíž pomocí získal poznatky o chemické přípravě zápalné fosforové směsi, neboť, jak se traduje, Urbancová občas pomáhala při této, jinak utajené manipulaci v rodině Röhmerově.

Na podzim v roce 1839 se společně s Urbancovou nadobro rozloučili s Vídní a odstěhovali se do Sušice, kde krátce nato, v říjnu t. r., Vojtěch Scheinost podal žádost o povolení výroby sirek. Jak tradice z rodinného prostředí vypráví, brzy se Scheinostovi nedostalo finančních prostředků, a jak už to bývá, byl nucen se obrátit na cizího člověka, který by mu vypomohl půjčkou. Tou osobou bylzámožný obchodník smíšeným zbožím v Sušici, Bernard Fürth. Dohodou z 5. prosince 1840 stvrdil Fürthovi dodávku surovin pro výrobu sirek. Takto Bernard Fürtha započal zásobovat potřebného Scheinosta surovinami na úvěr i hotovými penězi a Scheinost splácel sirkami. Podnikavý a obchodně zdatný Fürth vytušil z tohoto spojení výhodný obchod a podporoval snaživého výrobce. Tato podpora zavázala Scheinosta do té míry, že byl nakonec nucen nabídnout Fürthovi místo společníka a později i celý tovární majetek. Oprávnění k výrobě sirek měl jen Scheinost a proto Fürth nemeškal a zažádal o něj v září 1842 také s požadavkem, aby mu byla povolena i výroba fosforu, doposud dováženého z ciziny.

Sušické pronajaté prostory nepostačily uspokojivě řešit provozní potenciál vzkvétajícího odbytu, proto se Fürth rozhodl postavit novou továrnu. Povolení k tomu získal v roce 1844.

Bernard Fürth zemřel 26. září 1849 a zanechal podnik v plném vzestupu, bez známek byť sebemenšího zakolísání, podnik, jehož výrobky znala celá Evropa.

Výroba sirek byla pro obyvatelstvo Sušicka a jeho okolí bezesporu výhodným zdrojem obživy a vytvářela možnost vyššího výdělku. Vývoj zápalkového průmyslu v Sušici po úmrtí Bernarda Fürtha měl i nadále příznivé podmínky.

Dědicové trvali na smluvním úvazku, svého času sjednaném s Vojtěchem Scheinostem, a zakazovali mu i nadále volný přístup rodinných příslušníků do továrny. Když u Fürthů ve svém předsevzetí o zrušení tohoto smluvního omezení neuspěl, neviděl jiného východiska, než opustit továrnu. V roce 1865 vystoupil ze služeb firmy Bernard Fürth a během roku 1867 už uvažoval o vybudování vlastního závodu na výrobu sirek. Žádost o povolení výroby podal 10. července1868 a na počátek provozu si zajistil 20 dělníků. Tak se Sušici zrodila druhá tzv. Horní sirkárna Vojtěcha Scheinosta (značka V. S.)

V devadesátých letech 19. století se postupně projevovala nadprodukce zápalkového zboží nejen v rakouském mocnářství, ale i v ostatních zemích produkujících zápalky byly zaznamenány klesající tendence. Odbytová krize v tomto průmyslu byla zvláště citelná v Čechách, kde existovalo v té době na 20 větších sirkáren, vedle celé řady malých provozů, jejichž výroba byla nekvalitní a také levnější než zboží velkých firem, závislých do značné míry na vývozu.

Dobře situované sušické sirkárny, zejména dolní továrna B. F., která sice nečekaně zastavila provoz v najaté továrně ve Zlaté Koruně, neúnavně pokračovaly a rozšiřovaly výrobní a skladovací prostory výstavbou nových továrních budov a instalací nejnovější strojové techniky k účelné racionalizaci a zvýšení kapacity se připravovaly k nemilosrdnému konkurenčnímu boji.

Ve firmě Bernard Fürth došlo ke generačnímu střídání v roce 1890 vstupem Bernarda Fürtha, syna dosavadního vlastníka firmy Daniela Fürtha. Druhý syn Dr. Arnošt Fürth přistoupil pak roku 1892. Tito lidé byli nejen dobrými a zkušenými hospodáři, ale navíc jako znalci a odborníci vynikali v zápalkovém průmyslu, a jak se později ukázalo, zaujali významná místa i v mezinárodní hospodářské činnosti.

Pro sušické sirkařství bylo jistě setkání pracovitého řemeslníka, vynalézavého a zkušeného Vojtěcha Scheinosta s energickým a velmi schopným obchodníkem Bernardem Fürthem, štěstím, ale světovost sušických zápalek a nebývalý růst techniky a ekonomiky v zápalkovém průmyslu nutno připsat výjimečným vlastnostem vnuků spoluzakladatele Bernarda Fürtha a Dr. Arnošta Fürtha.

Kapitálovou koncentrací a prováděnými racionalizačními změnami ve výrobě zápalek se prodej zápalek koncem 19. století dostává do stadia kritické odbytové stagnace. Překotný růst počtu nově založených sirkáren vyvolal na světových trzích zmatek, důsledek nevázaného, nesmírně tuhého boje a tyto poměry znovu přivedly velké exportní firmy za jednací stůl. Pokračující dialog mezi partnery byl nakonec dovršen spojením šesti největších rakouských továren na zápalky v akciovou společnost.

V návrhu firem:

  • BERNARD FÜRTH V SUŠICI,
  • TOVÁRNY NA ZÁPALKOVÉ ZBOŽÍ V DEUTCHLANDSBERGU,
  • FLORIAN POJAZZI A SPOL.,
  • AKCIOVÉ SPOLEČENSTVÍ „UNION“, SPOJENÝCH TOVÁREN NA ZÁPALKY A LEŠTIDLA V AUGSBURKU, POBOČKA V LINCI,
  • VOJTĚCHA SCHEINOSTA V SUŠICI,
  • JULIUSE KREPESCHE V GRATZ,
  • EMILA LEBHERZA V GÖRZU

předloženém ministerstvu vnitra ve Vídni 17. října 1903 pod č.j. 10.509 se uvádí, že zamýšlí založit akciovou společnost s názvem:

„SOLO“ továrny na zápalky a leštidla, akciová společnost se sídlem ve Vídni

z úsporných důvodů spočívajících ve vysoké režii při opětovném získání ztracených trhů, které jsou v moci zahraničních konkurentů zásobovány levnějším zbožím. Vlivnou pohnutkou ke sloučení byla také modernizace technického vybavení továren. Nastoupená cesta koncentrace výroby pokračovala za finanční podpory „Landerbanky“.

Narůstající změny ve strojové technice v zápalkové výrobě významně nahrazovaly rukodělné pracovní úkony a vedly k pronikavé racionalizaci s výhledem na lepší uplatnění v exportu zápalkového zboží. Sušické sirkárny, jejichž výrobky měly světovou pověst, se staly doménou ve společenství koncernu s tradičním exportem.

Pokračující koncentrace koncernových prostředků SOLA se prosadila i na maďarském území. Kromě toho tato kapitálová koncentrace spojená s mohutným racionalizačním programem vyřadila během několika let celou řadu středních a malých sirkařských podniků.

Na návrh zakládajících bank udělilo ministerstvo vnitra 11. prosince 1912 povolení ke zřízení druhé významné akciové společnosti s firemním označením „Akciová společnost pro zápalkové zboží “Hélios“/německy Zündwaren-Aktiengesellschaft „Hélios“/ se sídlem ve Vídni, kam byly začleněny ostatní sirkárny na území monarchie nesdružené do společnosti SOLO. Pro obchod na vnitřním trhu se „Hélios“ a „SOLO“ dohodly o definitivní úpravě tuzemského kontingentu s 56% účastí pro Hélios a 44% pro SOLO. V té době byla kalkulována potřeba zápalek na území monarchie 6 zápalek na obyvatele a den.

SOLO továrny, zejména sušické, před válkou své zboží převážně exportovaly. V době války mělo SOLO možnost toto zboží výhodně a s dobrými cenovými podmínkami použít na vnitřním trhu. Hélios tuto výhodu neměla.

Vznikem samostatného československého státu se do popředí zájmu koncernu Hélios dostala otázka výkupu SOLO továren na území ČSR. Šlo o nabídku s dobrou výrobně-komerční perspektivou a s možností zahraniční účasti v zápalkovém průmyslu. Dalekosáhlý význam měl návrh i na změnu názvu firmy Hélios na SOLO.

Celé schvalovací řízení fúze bylo dovršeno výnosem ministerstva vnitra z 11. ledna 1922, čís. 2642/22/17, jímž za souhlasu ministerstva obchodu a financí bylo povoleno zvýšení akciového kapitálu Heliosu za účelem převzetí tuzemského majetku vídeňského SOLA, a vyhovující nostrifikační vyhlášce.

Podle úředního vysvědčení obchodního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1922 č. pol. 1684/22 byla do obchodního rejstříku odd. B svazek X, str. 125 na místo firmy Hélios zapsána nová firma:

„SOLO“ Spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny se sídlem hlavního závodu v Praze.

Staronová společnost s novou firmou v záhlaví měla hned na počátku mnoho starostí v nových poměrech k sesterské rakouské společnosti, nyní navzájem spoutané pevným výrobně-technickým a ekonomicko-finančním programem za účasti bankovních skupin Československa a Rakouska.

Mimo sušických sirkáren dostalo pražské SOLO do vínku továrnu v Bernarticích a v Třešti a činžovní dům na Královských Vinohradech v Praze. V novém složení správní rady byla převládající účast českého kapitálu representovaného především Živnostenskou bankou v Praze. Československé SOLO za svízelné deflační krize zápasilo s vnitřní i zahraniční konkurencí, snažilo se o kontingentní dohodu se stranou stojící firmou Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, která ustavičně narušovala obchodní vztahy na tuzemském trhu levnějším zbožím. K tomu se přidružily nevyjasněné odbytové otázky se slovenskými výrobci zápalek, sdružených v kartelní prodejně v Ružomberoku. Problém chtěla správní rada řešit ve svůj prospěch získáním některých slovenských podniků či akciového majetku a tím způsobem se snažila proniknout na Slovensko a Podkarpatskou Rus. To se posléze podařilo. Zákon koncentrace výroby a kapitálu si vyžádal uplatnění i v kartelových společnostech v zahraničí. SOLO bylo zapojené v maďarské „Szikra“ i jugoslávské zápalkové společnosti „DRAVA“v Osijeku.

V souvislosti s krizovým stavem odbytu na světových trzích se výrazně projevily kořistnické snahy mocného švédsko-amerického trustu „Svenska Tändsticks Aktiebolaget“ (STAB) o udržení monopolního postavení ve světě. Představitelé obou SOLO koncernů ve Vídni a v Praze s obdivem sledovali obchodní zdatnost generálního ředitele STAB Ivara Kreugera hned po ukončení války, kdy usiloval o zabrání většiny světových trhů se zápalkami. Kreuger v té době ovládl 150-160 továren na zápalky v 35 státech.

Aby se správa podniku mohla lépe a účinněji rozvíjet vyhledala si v roce 1935 na doporučení Živnostenské banky zkušeného spojence, Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, s nímž smlouvou o dlouhodobém zájmovém společenství hodlala spolupracovat. Spolupráce se Spolkem vytvářela mohutný průnik SOLA do chemického průmyslu se zjevným odklonem na závislosti vídeňského SOLA. Politické události s nástupem Adolfa Hitlera k moci uspíšily uvolnění vztahů mezi oběma koncerny, a také ke Spolku.

Pražské SOLO se pevně přimklo ke Spolku, vidouce v něm trvalejší záruku účinné spolupráce ve spojení s významnou perspektivou mezinárodního obchodu. Politické okolnosti, uspíšily nový svazek SOLA se Spolkem, ke kterému dala valná hromada 27. prosince 1938 svůj souhlas. Fúzí se Spolkem se vytvořil mohutný koncernový blok, jehož potenciál ovlivnil nejen průmysl ve zbylé ČSR, ale později se stal klíčovým válečně důležitým podnikem, ve kterém se sušické továrny významnou měrou podílely výrobou chemických látek.

A tak ve víru národního neštěstí došlo v té době k zániku světoznámého zápalkového koncernu SOLO spojených akciových československých sirkáren a lučebních továren v Praze, jehož výrobní program obsahoval mimo tradiční výroby zápalek i široký sortiment papírového zboží pro spotřebitelský průmysl včetně obalového zboží aj. výrobků, spadajících do chemického, papírenského a dřevozpracujícího průmyslu. Několikaletá spolupráce se Spolkem pro chemickou a hutní výrobu, jehož sídlem bylo dříve Ústí nad Labem, neměla zůstat jen přátelská služba pro technickou a komerční výpomoc, nýbrž připnula obě společnosti do jednoho mohutného podniku, ovládaného česko-německou finanční oligarchií za hegemonie Živnostenské banky v Praze v čele se známým průmyslovým velkokapitalistou Dr. Jaroslavem Preissem.

Postavení sušických závodů ve společenství koncernu Spolku mělo vyhraněný ráz továrenské výroby zápalek a předmětů z papíru, kdežto komerční a administrativní agendu vyřizovalo generální ředitelství v Praze. Sušické závody zaměstnávaly koncem září 1942 v dolní továrně 817 a v horní továrně 678 dělníků.

Po skončení války, koncem r. 1945 se na společné poradě závodních rad v Sušici a Lipníku n. Bečvou zrodil návrh na vyčlenění sirkařských závodů ze znárodněného Spolku a v rámci plánování samostatných organizací znárodněných podniků zřídit samostatný národní podnik s vlastní správou. Důležitým faktorem na podporu navrhované akce a významného kroku pro budoucí výstavbu a modernizaci sušického závodu se stává rozhodnutí ministerského rady z 28. ledna 1946 o začlenění sirkáren v ČSR do kompetence Ústředního ředitelství průmyslu dřevozpracujícího. Organizační plán předpokládal sídlo podniku v Sušici, zřízení representace v Praze a pro oblast slovenskou zvláštní kancelář „SOLA“. Slovenští reprezentanti sirkařů se však nevyslovili pro společný podnik SOLO a ustavili vlastní národní podnik.

Podle znárodňovacích předpisů se české sirkárny vyňaly z majetkové podstaty znárodněného Spolku a vyhláškou ministra průmyslu č. 1202 ze 7. března 1946 uveřejněné v částce 80 z 9. 5. 1946 byl v dohodě s minstrem financí utvořen národní podnik

SOLO, závody na zápalky, národní podnik se sídlem v Sušici

Do majetkové podstaty nového národního podniku byly začleněny závod v Lipníku nad Bečvou, sirkárna v dolní továrně B. F. v Sušici.

Při dalším vývoji národního podniku SOLO Sušice zapojeného do dřevozpracujícího průmyslu, směr vývoje určilo dřevo, i když nejznámějším produktem zůstaly pro Sušici zápalky. Tradiční výrobek během několika let vytlačila výroba dřevovláknitých desek a jejich úprava a výroba voštinových desek. Výroba zápalek v období do roku 1969 zůstala v podobě ruční výroby na poloautomatických strojích pořízených v letech 1903-1922. Vlastní krabička zápalek zůstala nezměněná, dřevěný okolek a zásuvka olepená modrým papírem, okolek krabičky byl opatřený nálepkou. Balíčky, nejčastěji 10 krabiček, byly nadále baleny do jednobarevného balícího papíru a přelepovány balíčkovou nálepkou. Skupinové balení, nejčastěji 10 balíčků, byla balena do balícího papíru a přelepovány velkou tzv. plakátovou nálepkou. I v těchto podmínkách je výroba a technologie zápalek racionalizována drobnými investicemi především ve vlastní režii. Skutečné modernizace se sirkaři dočkali v roce 1970, kdy byl zakoupen první plnoautomatický stroj Hering 313, později vylepšený na Hering 317. V krátké době následovala instalace plnoautomatické linky Arenco na výrobu dřívek. Dochází ke stále většímu podílu papíru – lepenky na výrobu zásuvek a okolků. K tomu jsou pořízeny nové vysoce kapacitní stroje. O deset let poději v roce 1979 je zakoupena a instalována špičková sirkařská linka ARENCO KL-4. Balení doznává významné změny použitím polypropylenové i smršťovací folie. Modernizací prošla i chemická část výroby rekonstrukcí zařízení na přípravu zápalných směsí. Vše bylo podřízeno jednoznačné snaze udržení zápalek SOLO na světových trzích. Postupně je výroba všech zásuvek i okolků transformována do papírového provedení s kvalitním přímým tiskem mokrým ofsetem. Došlo i ke změně způsobu nanášení škrtací plochy. Od roku 1958 se produktivita práce na pracovníka zdvojnásobila a výrobní linky denně opouštělo přes 2 miliony krabiček s téměř 100 miliony zápalek.

Podíl zápalek na celkové výrobě podniku v roce 1988 představoval 1/4 podnikové výroby. Podíl zápalek na podnikovém vývozu byl stále významný. Taktéž podíl zápalek na podnikových dodávkách na vnitřní trh představoval více než 3/4.

Dodávky zápalek na vnitřní trh byly realizovány prostřednictvím řady obchodních organizací potravinářského průmyslu a spotřebních družstev Jednota. Export zápalek zajišťoval PZO Ligna Praha. Prodej zápalek SOLO na anglickém trhu realizovala firma Samaco LTD Londýn. Za posledních třicet let byly vyváženy zápalky ze Sušice do těchto zemí:

Aden, Afganistan, Austrálie, Bahrajn, Benin, Cejlon, Dubaj, Džibuti, Egypt, Etiopie, Rádži, Finsko, Gambie, Ghana, Gibraltar, Grenada, Guinea, Haiti, Island Jamaika, Jemen, Kanada, kanárské ostrovy, Katar, Keňa, Kuvajt, Kypr, Libanon, Libérie, Madagaskar, Pakistán, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty, Senegal, Sudán, Siera Leone, Somálsko, Togo, Tunis, USA, Velká Británie, Zambie. Tedy platilo, sušické zápalky do celého světa.

Další změnou v organizaci bylo datum 1. 1. 1989, kdy byl založen SOLO, státní podnik, Sušice. Následovala nepovedená privatizace státního podniku, ze které v roce 1996 vyšla výroba zápalek jako samostatná akciová společnost s názvem SOLO SIRKÁRNA, a.s. Od té doby v neztenčené míře pokračovala modernizace výroby zápalek. Přibyly další linky, v pořadí třetí plnoautomatická linka ARENCO KL-4, poloautomatická linka na výrobu domácnostních zápalek DZ 240, poloautomatická linka na výrobu domácnostních zápalek DZ 100/250. Exportní prodej společnosti vzrostl na plných 400 milionů krabiček v roce 2006. Prodej na vnitřní trh naopak poklesl na 50 milionů krabiček. V roce 2007 byl zaznamenán prvý pokles exportních tržeb. Jednak z důvodu poklesu všeobecné spotřeby zápalek ve světě a jednak ztrátou některých trhů. Koncem roku 2008 je ukončena vlastní výroby zápalek v Sušici a společnost je transformována na obchodní společnost zápalek a dalších předmětů na bázi plamenů. Tak po 170 letech v Sušici skončila výroba zápalek.

Obchod a export zápalek

Vývozní záležitosti a jejich podmínky těsně souvisely s výrobními možnostmi a bezprostřední schopností dodat požadované zápalky v nejkratších lhůtách a prvotřídní jakosti. Takové náročné požadavky vyřizovaly tradičně sušické sirkárny, které disponovaly po generace zapracovanými dělníky a schopnými odborníky, dbajícími a střežícími osvědčenou kvalitu světoznámých „SOLO“zápalek. Zápalky se označují ochrannými známkami velmi oblíbenými a vyhledávanými zápalkami v Asii, Africe a na Středním Východě.

Za nejstarší ochrannou známku byla a je považována známka vyobrazení klíče (německy Schlüssel), kterou měla zaregistrovanou firma „Bernard Fürth, Zündwaren, Schüttenhofen und Bergreichenstein“ (v Sušici a Kašperských Horách) dne 14. července 1895 pod č. 261 v Plzni. Na základě novelizace zákona o ochranných známkách z 6. ledna 1890 byl klíčový obraz doplněn slovní známkou „SOLO SCHLÜSSEL“, což znamenalo „jeden klíč“. Toto slovní označení SOLO se stalo ve veřejnosti velmi populární, takže se firma Bernarda Fürtha rozhodla ji chránit zápisem ze dne 19. září 1903 pod č. 664 v Plzni.

Obchod se zápalkami vyžaduje specifické znalosti poměrů odbytiště, poněvadž se druh i známka dovezených zápalek přizpůsobovaly zvyklostem odběratele – zákazníka. Mimo to bylo nutné exportované zboží, opatřené známkou, právně zajistit v zemi importu proti nekalé soutěži.

V době založení zápalkové společnosti Hélios /1912/ tato dohodla se SOLEM ve Vídni, že zřídí společnou prodejnu zápalek s firemním označením „IGNIS“. Po skončení I. Světové války musela se prodejová organizace zápalkového průmyslu bývalého Rakousko-Uherska přizpůsobovat novým poměrům a tak byla na teritoriu Československé republiky za spolupráce rakouské prodejny „IGNIS“ zřízena samostatná prodejní společnost, kdy byla uzavřena první dohoda na rozdělení světových trhů a úpravě cen. Podle této dohody byla pražskému SOLU přikázána všechna odbytiště vypravovaná z terstského přístavu pro celou oblast Středozemního moře, přístavy Rudého moře, Východní Afrika a bývalá Britská Indie, Dálný Východ a z ostatních ta odbytiště, ve kterých byly zavedeny určité známky sušické výroby (The Scissors) v Západní Africe. Smlouva zaručovala SOLU 10 % podíl na vývozu STABu a rakouské SOLO se na tomto podílu účastnilo 11% kvótou.

Na vnitřním trhu mělo pražské SOLO starosti o rovnoměrné kontingentní úpravy slovenských výrobců a s firmou Schell a synovec ze Staré Dlouhé Vsi u Sušice, která obzvlášť tvrdošíjně odmítala spolupráci při tvorbě tuzemských cen. Teprve za pomoci vládních orgánů přistoupila ke kartelnímu prodeji zápalek v Praze. Nová prodejní společnost byla dne 1. července 1919 zapsána v obchodním rejstříku obchodního soudu v Praze s názvem „Ústřední prodejna továren na zápalky, spol. s.r.o. v Praze“. Prodejna byla oprávněna prodávat a kupovat i jiné zboží.

Během I. světové války obsadil švédský zápalkový trust nejlepší odbytiště rakouského zápalkového průmyslu na světových trzích. Teprve roku 1921 se oběma SOLO koncernům podařilo proniknout na bývalé předválečná odbytiště a obnovit přerušené obchodní styky. Zápas se švédským zápalkovým gigantem STABem nebyl lehký, stál mnoho finančních obětí oběma SOLO podnikům, avšak konečný úspěch přinutil švédského konkurenta k jednání o rozdělení světových trhů.

V listopadu předešlého roku změnila prodejna název své firmy na „PLAMA“ ústřední prodejna továren na zápalky, společnost s ruč. obm. a přestěhovala se do budovy ústředny koncernu SOLO v Praze, Štěpánská 22. „PLAMA“ prováděla export zápalek na vlastní účet za těsné spolupráce vídeňské prodejny „IGNIS“, jejímž vedoucím ředitelem byl zkušený, v mezinárodních hospodářských kruzích známý, sirkařský průmyslník Bernard Fürth, bývalý společník sušické sirkárny. Snad právě jeho přičiněním a obchodní zdatnosti lze přičíst, že v poválečné době se podařilo vytlačit švédský STAB z bývalých SOLO trhů a navíc bylo docíleno jednání o výši cenové hladiny zápalek na světě. Po roce 1922 se prováděla každoročně permanentní ujednání společenství pražského a vídeňského SOLA bez finančních závazků. Ty založily novou prodejnu „LUMA“, prodejna sirkáren SOLO, a. s. a Schell a synovec, spol. s. r. o. obm. v Praze. „LUMĚ“ byl svěřen komisionářský prodej zápalek v historických zemích, kdežto na Slovensku prodávala zápalky kartelní společnost „ISKRA“ odpredajňa zápalek, účast. Spol. v Ružomberoku. Export zápalek byl od roku 1928 ve stálém sestupu.

Největšího kvanta vývozu zápalek z Československa bylo dosaženo v roce 1925 s množstvím přes7 mil. Kg. Podle dohody byla ve stálém obchodním styku se STABem a jeho anglickou prodejnou „THE ALSING TRADING Co.“ Ltd. v Londýně, se kterou prováděla vyúčtování vyvážených zápalek průměrnou hodnotou.

Do její kompetence patřil styk se zákazníky v jednotlivých odbytištích a k tomu účelu použila své obchodní zástupce. Odbyt v zemích, kde měl STAB zavedený monopol se do výpočtu průměrné ceny nezahrnoval. Jednalo se o Gdaňsk, Jugoslávii, Guatemalu, Francii, Řecko, Venezuelu, Peru, Island, Albánii, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Německo, Litevsko, Lotyšsko, Estonsko a Bolívii. Ve smlouvě z října 1936 uzavřené na dalších 15 let se pražská prodejna zaručila 30%ním vývozním podílem, že nedopustí vývoz zápalek z jiné továrny na území ČSR než na její účet.

Zboží pro export vyráběla, tehdy jen sušická továrna. B. F., na čtyřech automatických linkách po 48 hodin týdně. Výkon jedné linky činil průměrně 150 až 160 tis. krabiček denně. Zápalky byly dodávány v bednách v různém balení podle přání zákazníka (po 5 tis. krabičkách, po 30, 50 nebo 75 veletuctech; v krabičkách o různém obsahu zápalek o 20 -100 zápalek a s různými nálepkami). V západní Africe vedle známky The Scissors byla nejlépe zavedena známka The Key, do Anglie se dodávaly známky dle přání odběratelů.

Pod tlakem vývoje politických přeměn na podzim 1938 byla komisionářská smlouva s firmou Schell a synovec zrušena a LUMA obstarávala nadále prodej zápalek z výroby sušické provenience pro zbylé území Čecha Moravy. Z průměrného ročního odbytu v letech 1932-1937 per 72 tisíc beden po 5 tisících krabiček připadlo asi 26 tisíc beden na zabrané pohraničí. Po fúzi pražského SOLA se Spolkem v r. 1939 ztratila prodejna LUMA svůj původní charakter obchodního kontrolora na vnitřním trhu zápalkového průmyslu, působila však dále jako zprostředkovatelka na bázi cenové politiky se slovenským kartelem soustředěným v ISKŘE v Ružomberoku. Od 1. ledna 1941 převzala prodej zápalek v tzv. Protektorátě Německá monopolní společnost v Berlíně, její pobočka v Praze.

V dubnu 1941 převzal veškerou agendu týkající se zápalek ve spojení s německou monopolní společností na zápalky Spolek jako právní nástupce firmy československého SOLA. Po uvalení národní správy na koncernové společnosti Spolku v říjnu 1945, vyhláškou ministra průmyslu ze 7. března 1946 č. 783, Úř. l. č. 44 byla majetková podstata prodejny LUMA začleněna do Československých závodů dřevozpracujících v Praze.

Na základě podrobné analýzy exportních záležitostí se STABem byly výsledky ujednání shrnuty do memoranda ze dne 1. listopadu 1938, dle něhož se obě společnosti zavázaly mimo jiné, že STABu přísluší do 31. prosince 1951 výhradní prodej a distribuce zápalek pro všechnu produkci společnosti SOLO na všech trzích, vyjma území ČSR

Druhá světová válka dala podnět pro přerušení smlouvy se STABem po dobu let 1940 až 1945. PLAMA exportovala zápalky v roce 1940 do Holandska, 1941 do Francie a Řecka a v následujících letech do Bulharska a poskytla vynucený kontingent i do Německa.

Stejně jako LUMA byla prodejna PLAMA v roce 1946 začleněna do Československých závodů dřevozpracujících nár. podniku v Praze, který převzal obchodní záležitosti i nákup průmyslových výrobků a surovin a výkon živnostenských oprávnění národních podniků dřevozpracujících.

 

Zdroj: Solo Sušice